KDYŽ SE TI ZE DNE NA DEN ZMĚNÍ ŽIVOT.

Jaký to žít ve stereotypu a každej den se probouzet s tím, že dnešek nebude vlastně o nic lepší než včerejšek? Upřímně? Je to pěkně na hovno. Pořád čekáte na zázrak. Neustále brečíte nad tím, že se to nikdy nezlepší. No a máte pravdu. Ono samo nic nepřijde a samo se nic nezlepší.
Já ani nevím co jsem udělala jinak. Nejspíš jsem si jednoho večera uvědomila, že hranice mezi životem a smrtí je fakt tenká. A ne tenká jako kancelářskej papír. Tenoučká jako nit. Možná to je dobrý přirovnání. 
Ok, budu upřímná. Není to tak dlouho co jsem lidem záviděla. Záviděla jsem jim štěstí, lásku, to jak úžasné životy vedou. Viděla jsem totiž jen to, co oni prezentovali navenek. Ale už jsem neviděla to, jakou bolest si nosej v srdci a že třeba nevědí jak seženou peníze na další nájem. Tak nějak jsem na chvilku zapomněla, že nejsem jedinej tak moc fucked up člověk na světě. A že vlastně nejsem vůbec fucked up. Stačilo otevřít oči a dělat něco pro to, abych jednou mohla žít takovej život jakej doopravdy žít chci.
A pak to přišlo samo. Nechala jsem si kolem sebe jen lidi, díky kterým se právě teď směju. Jo, stálo mě to jedno dlouholetý přátelství s jednou fajn holkou. Ale nelituju svýho rozhodnutí, prostě jsem začala pociťovat, že to není vončo.
Taky jsem si našla novou brigádu a začala chodit do autoškoly. No a věřte nebo ne, za necelej měsíc jsem měla všechno, co jsem mít chtěla. Ale víte co jsem zjistila? Někdy prostě můžete mít všechno o čem jste snili, ale vždycky vám bude něco chybět, nebo přebejvat. A posledních pár dní si pokládám otázku, jestli mi tohle všechno stojí za to. Večer přijdu domů, umeju se, najim se a usnu v osm u filmu. Najednou mám pocit, že jsem to takhle nechtěla, že jsem si to takhle nepředstavovala.
Asi je moc brzo na to, abych v tomhle věku měnila nějak rapidně svůj život. Asi to časem přijde samo a nemá cenu na věci nějak spěchat. Hlavní je to, že jsem teď šťastná, pozitivní a vyrovnaná sama se sebou.

A JEDNOHO DNE JSEM PROSTĚ BYLA ZDRAVÁ

Fuck it, fuck it, fuck it.
Kurva Zuzano, už se prober! Víš jakej je na tebe příšernej pohled? Vypadá to jako by ti někdo 24/7 stříkal pepřák do ksichtu a u toho tě fackoval. Co vyřešíš tím, že se zavřeš v pokoji, budeš si rvát vlasy, řvát vzteky a brečet do polštáře?
Jo, přesně tak, nevyřeším tím nic a jsem si toho vědoma. Uvědomuju si to, že už nikdy nebudu zdravá, že se upřímně neusměju, neprojevím radost a nedostanu se z toho nekonečného kolotoče depresí, úzkostí a psychosomatických problémů. Prostě si jednoho dne podřežu žíly, nasypu do sebe xanax, nebo tak něco, jj to bude fajn.
Už je to tak dlouho, a přitom tak krátce co tu byla ta "nemocna" Zuzka. Nevím, možná už si na ní ani nepamatuju, nebo si na ní spíš pamatovat nechci. Jo, posrala dost věcí a kdybych mohla poprskala bych jí obličej svejma jedovatejma slinama z jaký blízkosti bych na ní křičela:..Tak se podřež radši hned, než dosereš i to málo co ti zbylo."
Ano, pochopili jste to dobře. To já jsem ta "nemocná" a zároveň "zdravá" Zuzka v jedné osobě. Ta dřív nemocná nenáviděla tu zdravou za to, že jí nikdy nebude a ta nyní zdravá chce zabít tu dříve nemocnou za vyřčený slova a vykonaný činy, jež nemůže vzít zpátky.

Pojďme chvíli snít. Zavřete oči a v hlavě si namalujte holčičku s hnědými kudrnatými vlásky, laskavým srdcem a touhou stát se spisovatelkou. Stejně jaro roste ona, tak společně s ní rostou a vylézají na povrch její psychické poruchy. Začíná to dětskou depresí, úzkostmi, pokračuje to strachem vyjít z domu a končí to sebepoškozováním a psychosomatickými problémy.
Hezké, že?
Ono je těžké si to představit, nebo se do toho vcítit pokud jste si tím nikdy neprošli. Ale vzpomínky na to, kdy se tahle holčička budila s ukrutným tlukotem srdce a tlakem na hrudi nebyli bolestivé jen pro ni, ale především pro její rodiče, kteří se jí v tu dobu snažili, byť bez úspěchu pomoci. Kolikrát jí maminka namazala chleba s marmeládou a ona do sebe nedostala jediné sousto, mnohdy jí tatínek přesvědčoval, že je dokonalá. Kolikrát.
A tak před tím vším jednoho dne utekla na Střední školu. No utekla, spíš běžela dalším průšvihům přímo naproti. Za den naspala dvě hodiny čistého spánku, úzkost ji dohnala na plné čáře, plánovala si trasy, které pro ní byly "bezpečné", denně umírala na bolesti břicha způsobené neustálým stresem a napětím.
A pak jí jeden kluk při teplé letní noci řek, ať se na to vysere. A věřte tomu nebo ne, ale ta holka se začala pomalu uzdravovat. Den po dni ty nemoci mizely, ona byla šťastnější, ale okolí jí nepoznávalo. Jakoby umřela, nebo se jen schovávala za to, že je zdravá.

JAK TO TEĎ MÁM?

Předem chci upozornit na to, že to co budu psát bude asi poněkud chaotické. Ale já prostě nevím jak to napsat tak, abych se do toho nezamotala.
Takže, já a psychické poruchy? Nechci tu jásat nad tím, že je to za mnou, že nemám po několika letech úzkosti, záchvaty paniky, deprese a další. Chci se radovat z toho, že je to o dost lepší, než před pár měsíci. Umím se doopravdy smát, dokážu se radovat z maličkostí a konečně zvládnu i milovat a dokazovat lásku.
A věřte, že pro někoho, kdo se několik let probouzel se slzami v očích, tlukotem srdce, nedokázal opustit domov, nenáviděl sebe i ostatní je tohle to nejkrásnější. Neznám lepší pocit, než se nenuceně smát, umět si ze sebe udělat srandu, objímat kamarády, chodit na procházky, cestovat, milovat. Vždyť panebože, já to nezažila téměř čtyři roky. Čtyři roky zbytečně zahozené bez vzpomínek na něco hezkého, bez citů.
A víte co mě přinutilo k téhle poměrně radikální změně? Rozchod s člověkem, co mě psychicky tahal ke dnu a já si uvědomila, že právě tohle jsem já dělala celé ty čtyři roky svým kamarádům. A jednoho dne nastal ten radikální zlom, kdy jsem se rozhodla s tím něco udělat. Ale v podstatě jsem neudělala nic, jen jsem tomu dala čas.
Po chvilce přišli do mého živote noví lidé, díky kterým jsem měla chuť se změnit, chtěla jsem pro ně být zdravá a ne "ta psychicky nemocná".
Nebudu lhát, že jsem i za tu dobu co je mi lépe nezažívala chvíle, kdy jsem padla na kolena, ležela v slzách na zemi, držela v ruce nůž, psala dopis na rozloučenou, nebudu. Hlavní je ale to, že jsem to zvládla, překonala a jsem o to silnější a rozhodnutá bojovat za mé zdravé já.
Chi se jednoho dne podívat do zrcadla a říct si: jsem zdravá a už nikdy si neublížím.
A také slibuji, že jsem odhodlaná nebát se zamiloval a milovat ♥

ŠTĚSTÍ

Na začátku prázdnin mi jeden kluk zlomil srdce a jinej řekl, že se pohybuju mezi špatnejma lidma a ty dobrý teprve přijdou. Stejně tak jako zážitky, opravdová láska a všechno ostatní na co se vyplatí čekat. Vzala jsem ho slovo a nechala věcem volný průběh. A kdo by to byl řekl, že měl pravdu a já za ty dva měsíce prožila okamžiky, na který se čekat vyplatilo?
Začalo to mou první "dovolenou", na kterou jsem se vypravila sama, se stanem, krosnou a taškou plnou jídla. Bála jsem, kdo taky ne. Ale pochopila jsem, že jet někam sám není ostuda a trapas, ale chvíle, kdy si utřídíte myšlenky a i na kameni u vody s cígem v ruce poznáte, jaké to je být doopravdy šťastný.
Celej život čekáte na ten den, kdy budete šťastní, hledáte spřízněnou duši, kamarády a ono k tomu stačí tak málo.
Za pár dní jsem se vydala na další dobrodružství, který mohlo skončit fiaskem, nebo taky nemuselo. No, a vlastně ani neskončilo. 250 km od domova, s batohem a bez velkého očekávání. Někdy se totiž vyplatí to očekávání nemít, neboť pak nebudete tak zklamaní, když to nevyjde podle vašich představ a zároveň budete šťastní, když to vyjde víc než podle vašich představ. Tudíž jsem prožila den s klukem, kterýho jsem znala pár měsíců a z toho jsme si psali pár týdnů.
Jo, možná to nepochopíte, ale zkuste to někdy taky. Buď budete zklamaní, nabijete si držku a poučíte se z chyb, nebo budete mít o jednoho kamaráda navíc. Nic horšího se stát nemůže. Teda pokud vás ten člověk neznásilní, nebo rovnou nezabije. Haha, jak vtipné.
Další den byl strávený v přítomnosti kamarádky získané náhodně na seznamce před třemi lety. Ano vím, že svoje kamarády nacházím zajímavým způsobem. A i když se mezi námi stalo dost špatného, přešly jsme to a já jí za to vyluxovala zahradu a uspořádala párty, na kterou nikdo nepřišel.
Následoval další víkend a s ním moje opilecká zkušenost z níž jsem se domů vrátila ve čtyři ráno, bez bundy, mobilu a po boku kluka, se kterým jsem neměla v plánu se někdy bavit. Tu noc jsem mu toho řekla tolik, vylila si srdce, smála se a užívala si ten okamžik plný něčeho, co neumím popsat.
Pak pár dní, týdnů nic, deprese a nechuť k životu. Brigáda, brigáda a zase brigáda.
Jako další byl na řadě večer plný ICQ, radosti z lísku na koncert a spontánního nočního výletu na kole, bez baterky, lesem a za klukem, se kterým jsem přece neměla v plánu se někdy bavit.
Ono vám to asi vtipný nepřijde, ale já to prožila, ráda na to vzpomínám a celkově, zkuste si jet lesem v noci na kole, a pak mi řekněte jaký to bylo. A zase, noc plná štěstí, volnosti, smíchu, nočního koupání v rybníku a štěstí.
Uběhly týdny a je tu dnešek, den, kdy jsem ráda za to, co se stalo a jak se to stalo. Protože jsem si poprví v životě užila prázdniny, našla samu sebe, změnila se, potkala nový lidi a o jiný přišla. Poprví budu moct říct, že jsem reálně něco prožila, ale víte co? Neřeknu vůbec nic.
Děkuju všem, kteří mi dali nový směr, naučili mě žít život a donutili mě prožít vše naplno. A vlastně bych málem zapomněla na Ozzyho, retardovanýho kluka ze Slovenska, kterej mi naordinoval lék na noční můry.
Jsem vám vděčná a ať se stane cokoliv, zůstane tady ♥

I JÁ MÁM STRACH

Strach máme občas nejspíš každý a to bez rozdílu věku. Když jsme malí, bojíme se příšer pod postelí, čertů a jiných maličkostí. 
Ale jakmile vyrosteme a vzpomeneme si na naše dětské strachy a porovnáme je s nynějšími, je to rozdíl. Možná máme strach, že přijdeme o práci, partnera, že nevyděláme dostatek peněz, že někoho zklameme, že prostě nebudeme tak dobří. 

Vždyť se sami můžete zamyslet nad tím, co je vaším strachem a tak trošku i tím obávaným kostlivcem, kterého schováváte ve skříni. Mít strach není špatné, hloupé, nebo ponižující. Strach je součástí našich životů asi stejně jako láska, bolest, přátelství, nenávist. 
Víte, i já mám strach. Přijde mi jako neobyčejný, ale možná je úplně obyčejný a někdo z vás ho má také. Můj strach má i jméno, DOSPĚLOST. Ano, chápete správně, bojím se vyrůst a dospět. 

Pamatuju si na den, kdy mi bylo tak devět a já si začala uvědomovat, že dospělost není až tak krásná, úžasná a růžová jako jsem si ji kdysi vysnila. Že slzy, které stékají mé matce po tváři nepřišly bez důvodu. Že můj táta možná vážně netuší, co bude dělat až o tu práci doopravdy přijde. Že, že a že...
Taky si pamatuju na okamžik, kdy jsem do podvědomí dostala myšlenku toho, že jednoho dne vyrostu a už mi mamka nekoupí to kinder vajíčko, dětské pitíčko, pastelky, nepůjde se mnou za ruku přes přechod, nepřečte mi pohádku na dobrou noc a že se to všechno rozplyne a zůstanou jen vzpomínky. 

Dneska je mi 17, skoro 18 a bojím se každým dnem víc toho, jak rychle to všechno utíká a já budu pomalu doopravdy dospělá.
Jedna půlka mě se těší na den, kdy se osamostatní, najde si práci, partnera a bude už dostatečná silná na to odejít od rodičů. Ale ta druhá půlka vyrůst nechce, chce být už napořád tou malou holčičkou, která věří na pohádky a bojí se příšer pod postelí. 
Obě půlky si jsou ale vědomi toho, že s tím nic nenadělají a to bezstarostné dětství pomalu ale jistě končí. Protože všechno krásný jednu končí. Ať chceme, nebo nechceme.