I JÁ MÁM STRACH

Strach máme občas nejspíš každý a to bez rozdílu věku. Když jsme malí, bojíme se příšer pod postelí, čertů a jiných maličkostí. 
Ale jakmile vyrosteme a vzpomeneme si na naše dětské strachy a porovnáme je s nynějšími, je to rozdíl. Možná máme strach, že přijdeme o práci, partnera, že nevyděláme dostatek peněz, že někoho zklameme, že prostě nebudeme tak dobří. 

Vždyť se sami můžete zamyslet nad tím, co je vaším strachem a tak trošku i tím obávaným kostlivcem, kterého schováváte ve skříni. Mít strach není špatné, hloupé, nebo ponižující. Strach je součástí našich životů asi stejně jako láska, bolest, přátelství, nenávist. 
Víte, i já mám strach. Přijde mi jako neobyčejný, ale možná je úplně obyčejný a někdo z vás ho má také. Můj strach má i jméno, DOSPĚLOST. Ano, chápete správně, bojím se vyrůst a dospět. 

Pamatuju si na den, kdy mi bylo tak devět a já si začala uvědomovat, že dospělost není až tak krásná, úžasná a růžová jako jsem si ji kdysi vysnila. Že slzy, které stékají mé matce po tváři nepřišly bez důvodu. Že můj táta možná vážně netuší, co bude dělat až o tu práci doopravdy přijde. Že, že a že...
Taky si pamatuju na okamžik, kdy jsem do podvědomí dostala myšlenku toho, že jednoho dne vyrostu a už mi mamka nekoupí to kinder vajíčko, dětské pitíčko, pastelky, nepůjde se mnou za ruku přes přechod, nepřečte mi pohádku na dobrou noc a že se to všechno rozplyne a zůstanou jen vzpomínky. 

Dneska je mi 17, skoro 18 a bojím se každým dnem víc toho, jak rychle to všechno utíká a já budu pomalu doopravdy dospělá.
Jedna půlka mě se těší na den, kdy se osamostatní, najde si práci, partnera a bude už dostatečná silná na to odejít od rodičů. Ale ta druhá půlka vyrůst nechce, chce být už napořád tou malou holčičkou, která věří na pohádky a bojí se příšer pod postelí. 
Obě půlky si jsou ale vědomi toho, že s tím nic nenadělají a to bezstarostné dětství pomalu ale jistě končí. Protože všechno krásný jednu končí. Ať chceme, nebo nechceme.