Já ani nevím co jsem udělala jinak. Nejspíš jsem si jednoho večera uvědomila, že hranice mezi životem a smrtí je fakt tenká. A ne tenká jako kancelářskej papír. Tenoučká jako nit.
Ok, budu upřímná. Není to tak dlouho co jsem lidem záviděla. Záviděla jsem jim štěstí, lásku, to jak úžasné životy vedou. Viděla jsem totiž jen to, co oni prezentovali navenek. Ale už jsem neviděla to, jakou bolest si nosej v srdci a že třeba nevědí jak seženou peníze na další nájem. Tak nějak jsem na chvilku zapomněla, že nejsem jedinej tak moc fucked up člověk na světě. A že vlastně nejsem vůbec fucked up. Stačilo otevřít oči a dělat něco pro to, abych jednou mohla žít takovej život jakej doopravdy žít chci.
A pak to přišlo samo. Nechala jsem si kolem sebe jen lidi, díky kterým se právě teď směju. Jo, stálo mě to jedno dlouholetý přátelství s jednou fajn holkou. Ale nelituju svýho rozhodnutí, prostě jsem začala pociťovat, že to není vončo.
Taky jsem si našla novou brigádu a začala chodit do autoškoly. No a věřte nebo ne, za necelej měsíc jsem měla všechno, co jsem mít chtěla. Ale víte co jsem zjistila? Někdy prostě můžete mít všechno o čem jste snili, ale vždycky vám bude něco chybět, nebo přebejvat. A posledních pár dní si pokládám otázku, jestli mi tohle všechno stojí za to. Večer přijdu domů, umeju se, najim se a usnu v osm u filmu. Najednou mám pocit, že jsem to takhle nechtěla, že jsem si to takhle nepředstavovala.
Asi je moc brzo na to, abych v tomhle věku měnila nějak rapidně svůj život. Asi to časem přijde samo a nemá cenu na věci nějak spěchat. Hlavní je to, že jsem teď šťastná, pozitivní a vyrovnaná sama se sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat