Říká se, že čas hojí rány a také, že určité věci časem prostě přejdou. Taky jsem si myslela, že to, co se mi děje a jak mi je jednou jednoduše přejde. Ale teď jsem si jistá, že nepřejde a pokud to nezačnu řešit, tak nejsem schopná říct jestli dokážu být tady a ne odejít někam, kde mi bude líp.
Pokud to bude číst někdo, kdo mě zná, tak si asi řekne, že tu jde o vtip. Ne nejde tu o vtip a to je to, co asi bolí nejvíce. To, že tohle je kurva vážný.
Nesnáším svoje nálady. Nesnáším ten nával energie, pocit, že nemusím spát, že všechno dokážu, kurevsky ho nesnáším.
Nenávidím to, když se probouzím s tlukotem srdce, břichem v křečích, brečím, křičím, nesnáším sebe a ostatní, když se chci zabít, pořezat, předávkovat.
Všechno se děje v intervalech a já už nechci, nechci v tomhle pokračovat, ale sama si už rady nevím.
To, že to není sranda jsem si uvědomila až v tu dobu, kdy mě na to začali upozorňovat ostatní. Táhne se to se mnou už víc než rok a půl a stále to sílí.
Bojím se sama sebe a toho co udělám. Nikdy nevím jestli mi zrovna necvakne v hlavě a já si doopravdy něco neudělám. A co když udělám? Co bude potom? Skončí to, nebo neskončí?
Teď si říkám proč tohle všechno, nebo vlastně skoro nic píšu. Možná proto, že čekám, že se mi uleví, nebo že mě někdo pochopí.
Ale třeba je to jen těch pár písmenek, které tu po mně zůstanou.
Žádné komentáře:
Okomentovat